KARMEL

Ježíš po mně chce, abych ho přijímal i s jeho touhou zachránit svět: s jeho ohnivou touhou – to je jako jíst oheň! To znamená být sám stravován! Ale právě to ode mě žádá, totéž, co žádal už od apoštolů. – „Ale Pane! To není možné, tady je nějaké nedorozumění! Víš dobře, kým jsem, a chceš po mně, abych tě jedl v aktu vykoupení světa!“ (…) A On mne tiskne ještě pevněji k sobě. Tomu říkám „šok“ z tělesné přítomnosti Slova.

(kard. Charles Journet /1891-1975/, Meditace o Eucharistii)

Pánovy ruce jsou spokojené, když žehnají a rozdělují chléb. Troufl bych si říci, že Pán se vydává pouze v činech, které může vykonat svýma rukama: když žehná, uzdravuje, utěšuje, rozděluje, podává pomocnou ruku a pozvedá, myje nohy, ukazuje rány, nechává se zraňovat… Pán neoplývá přebytkem slov ani nekoná strojená gesta. Ježíš chce být všemocný, když svýma rukama láme chléb.
Slavnost Těla a Krve Páně je slavností rukou: Pánových a našich. „Svatých a ctihodných,“ zraněných Ježíšových rukou, které dále žehnají a rozdělují chléb Eucharistie. Našich rukou, nuzných a hříšných, které se pokorně napřahují, aby s vírou přijaly Kristovo tělo.

(Jorge Mario Bergoglio /1936-2025/, promluva o slavnosti Těla a Krve Páně 2001)

Pane Ježíši, souhlasím s tím, aby ses mě zmocnil a vedl mě nevýslovnou mocí svého Těla, k němuž budu připoután, k samotám, kam bych se sám nikdy neodvážil vystoupat. Instinktivně, tak jako každý člověk, bych si tu na vybraném vrcholu rád vztyčil stan. Stejně jako všichni moji bratři, i já se bojím příliš tajemné a příliš nové budoucnosti, k níž mě žene čas. A pak se spolu s nimi v obavách ptám, kam směřuje život… Kéž mě toto společenství chleba s Kristem oděným silami, které rozšiřují svět, osvobodí od mé bázlivosti a netečnosti! Vrhám se, můj Bože, do víru Tvého slova, do víru zápasů a sil, v nichž se bude rozvíjet má schopnost uchopit a zakusit Tvou svatou Přítomnost. Kdo vášnivě miluje Ježíše skrytého v silách, které dávají Zemi růst, toho Země mateřsky pozvedne do své obrovské náruče a nechá ho pohlížet na Boží tvář.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, úryvek z textu Mše nad světem. Přijímání; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Srdce hmoty, Malvern 2024)

Veškeré naše potíže, ať už jsou jakékoli, lze použít k dobrému: jsou spásonosné. Mnozí světci zakoušeli různé stupně duševního trápení, včetně úzkostí. Jejich bolestná zkušenost přinášela hluboké duchovní účinky nejen pro ně samotné, ale i pro druhé. Tvoje úzkost je pravdivá na rovině pociťované zkušenosti, ale hlouběji, na rovině ducha a víry, se může dít něco docela jiného. I uprostřed úzkostí lze zakoušet Boží lásku a zachovat si víru.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Ve vnitřní krizi se projeví, čemu nebo komu člověk důvěřuje. Když jsem nastaven tak, že všechno je špatně a nějak holt přežívám, tak mne každá krize semele. Když bude krizi čelit člověk, který v hloubi důvěřuje, že to nějak zvládne, a snaží se hledat pomoc, tedy spoléhá na lidské schopnosti své i druhých, tak má šanci krizí projít a ještě si z ní něco odnést. Bude-li tento člověk věřící, bude-li důvěřovat, že v krizi není sám v tom transcendentálním smyslu, může to být velmi silná vzpruha.
My někdy říkáme takovou tu mantru, že se za to budeme modlit. Co to znamená? Možná právě snahu v modlitbě nebo meditaci otvírat prostor, předkládat Bohu, jak na tom jsem. Otevírám prostor Někomu, komu věřím, že může vstoupit – třeba skrze nějakého člověka – a tu krizovou situaci přeformátovat. Taková modlitba není přemlouváním Pána Boha, ale důvěryplným povzdechem, že tou situací potřebujeme nějak projít, zvládnout ji. Stáváme se tak zároveň otevřenými, aby pomoc mohla přijít. Nevěřící bude vzpomínat, že potkal kámoše a najednou se něco vyjasnilo. Věřící si vděčně uvědomí, že mu ho musel poslat do cesty sám Bůh.

(Petr Glogar /*1959/, úryvek z knižního rozhovoru Všechno začíná v nás, 2025)

Ó propasti, věčná Trojice, ó Božství, hluboké moře! Co většího jsi mi, Bože, mohl dát než sám sebe? Ty jako roucho zakrýváš mou nahotu; ty sytíš pokrmem své sladkosti náš hlad, neboť jsi sladký bez nejmenší hořkosti. Ó věčná Trojice!

(Kateřina Sienská /1347–1380/, Rozmluva s Boží prozřetelností)

Ježíši, vím, že láska se nesplácí jinak než láskou, proto jsem hledala a nalezla prostředek, jak ulehčit svému srdci a oplatit láskou Lásku. (…)
Vzpomněla jsem si na Elizeovu prosbu, s níž se odvážil obrátit na svého otce Eliáše, aby mu dal dvojnásobek svého ducha, předstoupila jsem před anděly a svaté a řekla jsem jim: „Jsem nejmenší ze všech tvorů, znám svou bídu a svou slabost, ale vím také, jak ušlechtilá a velkorysá srdce ráda konají dobro, proto vás prosím, blažení obyvatelé Nebe, snažně vás prosím, abyste mě přijali za své dítě, sláva, kterou mi pomůžete získat, bude patřit jen vám. Prosím, vyslyšte mou modlitbu, je smělá, a přece se odvažuji vás žádat, abyste pro mě získali dvojnásobek své Lásky.“

(Terezie od Dítěte Ježíše, rukopis B, 4r; září 1896)

(starozákonní prorok • svatý • památka 14. června)

Texty propria

Elizeus („Bůh je má spása“) je výraznou osobností biblických dějin spásy IX. století před Kristem. Známe jméno jeho otce Šáfata, rodáka z Ábel-mechóly, víme, že jeho rodina byla zámožná (1 Kr 19,16–19). Bůh ho povolal přímou volbou (1 Kr 19,16), aby byl nástupcem proroka Eliáše (1 Kr 19,19–21). Po Eliášově tajemném zmizení pokračoval v jeho poslání a obdržel Eliášova ducha v míře stanovené zákonem pro dědičný podíl prvorozeného syna – dvojnásobek dílu dalších dědiců (2 Kr 2,1–15).

On má s tebou své záměry. Nespokojí se s tím, že budeš vysedávat na břehu duchovního života: chce, aby ses vydala na hlubinu. To ovšem vyžaduje opustit všechny bezpečné a vyšlapané cesty, dokonce i své důvěrně známé prožívání a pocity. Nabízí ti něco víc než známé jistoty. Nevím, jestli ti to dává smysl. Ale zkus setrvat tiše a pokojně pod rukou hrnčíře, který tě hněte, protože on tvoří něco krásného.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Máte pravdu v tom, co mi říkáte o ubohosti, s níž my, muži, předkládáme světu tajemství mše, to velké tajemství ukřižované Lásky a oslaveného Krista, jenž nás za onou oponou očekává. Zázrak je v tom, že navzdory té neobratnosti a té ubohosti trvají tyhle věci už dvacet století, že nadále a až do konce světa budou přenášet církev přes bouře dějin a že tu stále jsou srdce schopná poznávat a milovat Ježíše v tom chudobném šatě.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)