Proč vůbec skládáme sliby? Protože to dělá i Bůh. Hospodin se v celém Písmu zjevuje jako ten, kdo se zavazuje sliby – dává zaslíbení. Noemovi slibuje, že už nikdy nezaplaví zemi, Abrahamovi slibuje potomky … a izraelskému lidu – prostřednictvím Mojžíše – vysvobození z otroctví a zemi oplývající mlékem a medem.
Dávání zaslíbení se může zdát jako něco, co Bůh koná, ale spíše to odhaluje jeho charakter. On je ten, který se dává bez výhrad a nebere své slovo nazpět: „Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe.“ (…)
Proto i my děláme tak riskantní rozhodnutí pro Boha, neboť víme, že on nikoho, kdo jedná z lásky k němu, nezklame. Naše vytrvalost se může opřít o tu jeho a my můžeme s radostí riskovat všechno, co máme, s vědomím, že nás s ním spojí naše úplné sebedarování.
(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)