KARMEL

„Kéž mě políbí Pán polibkem svých úst…“ (Pís 1,2). Zcela určitě si vybavuji, jak jsem jednou slyšela jistého řeholníka, jak hodně obdivuhodně káže, a týkalo se to hlavně objasňování těchto obdarování, jichž se Snoubence dostává od Boha. A bylo z toho mezi posluchači tolik smíchu a bylo to tak špatně přijato jen proto, že mluvil o lásce, až jsem nad tím byla celá užaslá. (…)
A jasně vidím, že je to tím, co jsem už řekla: že se tak málo cvičíme v lásce Boží, že nám připadá nemožné, aby duše takto jednala s Bohem.
Líbej mě polibkem svých úst. Ó, můj Pane a můj Bože, co je to za slovo, aby je adresoval nějaký červ svému Stvořiteli! Buďte požehnán Vy, Pane, který jste nás tomu naučil tolikerým způsobem! Kdo by se však, můj Králi, opovážil pronést toto slovo, kdyby to nebylo s Vaším svolením?! Naplňuje to úžasem a tak jistě vyvolá úžas i to, když řeknu, že se přece najde někdo, kdo by je pronesl. Řekne se o mně, že jsem pošetilá, že ona slova [o polibku] nelze brát doslova, že mají mnoho různých významů, že je jasné, že nemůžeme tato slova říci Bohu (…). I já vyznávám, že mají mnoho významů. Ovšem duše, která je rozpálená láskou, jež ji přivádí až k blouznění, nestojí o žádný jiný význam, nýbrž chce prostě pronést tato slova. Ano, protože Pán jí v tom nebrání.

(Terezie od Ježíše, Myšlenky o lásce Boží I, 5.10, pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD, redakčně upraveno)

Duše, máš se hledat ve Mně,
a Mne máš hledat v sobě.

Do té míry tě dokázala láska,
duše, do mne zobrazit,
že by žádný sebelepší malíř
nedokázal s takovou dovedností
takový obraz vtisknout.

Bylas stvořena z lásky,
krásná, půvabná, a tak
do mého nitra namalována,
že kdyby ses snad ztratila, má milovaná,
Duše, máš se hledat ve Mně.

Vždyť já vím, že nalezneš
svůj portrét na mé hrudi,
a tak zdařile povedený,
že spatříš-li jej, zaraduješ se,
že se vidíš tak dobře namalovaná.

A kdybys snad nevěděla,
kde nalezneš Mne,
a chtěla bys mě přitom najít,
Mne máš hledat v sobě.

Protože ty jsi mé sídlo,
jsi můj dům a příbytek,
a tak volám kdykoli,
nacházím-li v tvé mysli
dveře zavřené.

Mimo sebe mě nehledej,
neboť k tomu, abys Mě našla,
Mě stačí zavolat,
vždyť k Tobě přijdu, aniž bych se opozdil,
Mne máš hledat v sobě.

(Terezie od Ježíše, báseň Duše, máš se hledat ve Mně /B 8/, pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD)

Milost Ducha svatého ať je s Vámi, důstojnosti, můj otče, a kéž Vám během těchto Letnic udělil tolik svých dober a darů, abyste díky nim mohl sloužit Jeho Majestátu pro to mnohé, zač mu vděčíte, jelikož chtěl, aby se tak na váš účet pomohlo jeho lidu. Bůh kéž je chválen vším… (…) Včera byl poslední den Letnic. Ty mé ale ještě nedorazily.

Nehodná služebnice Vaší důstojnosti

Terezie od Ježíše

(Terezie od Ježíše, dopis Graciánovi do Alcalá, 10. června 1579 /D 283/, pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD)

V pracovním shonu, v útrapách a pronásledováních, kdy nelze mít tolik klidu, nebo je-li člověk vyprahlý, Kristus je vždy nejlepší přítel a je naším velkým společníkem, neboť vidíme, že je člověk jako my, že je podroben týmž slabostem a utrpení. Až si na to jednou zvykneme, dokážeme si ho snadno představit, přestože se někdy může stát, že nedokážeme udělat ani to, ani ono. Proto je dobré, co jsem už říkala, totiž abychom si nezvykali vyhledávat duchovní útěchy. Ať se děje, co se děje, držme se pevně kříže, neboť to je vždy veliká věc. I náš Pán zůstal bez útěchy a sám se svými bolestmi pod tíží kříže.

(Terezie od Ježíše, Kniha života, XXII, 10)

Ó, svobodná volbo, jak zotročený je člověk tvou svobodou, pokud nejsi přibita bázní a láskou toho, kdo tě stvořil! Ó, kdy nastane ten blažený den, kdy se budeš moci zřít utopená v onom nekonečném moři nejvyšší Pravdy, kde již nebudeš svobodná, abys mohla hřešit, ani to nebudeš chtít, protože budeš v bezpečí před veškerou ubohostí, udomácněná v životě svého Boha!

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 17,4)

Související články

O (vnitřní) modlitbě s Terezií z Avily (1)
Umírám jako dcera církve
Novéna ke sv. Terezii od Ježíše

V Karmelitánském nakladatelství: Terezie z Avily

Starejme se o své chyby, a ne o chyby druhých. Není rozumné vyžadovat, aby všichni šli naší cestou: tím méně pak učit cestě dokonalosti, když se ani neví, co to je. I když tato touha prokazovat druhému dobro je Božím vnuknutím, je možné dopustit se tam mnoha chyb. O duše druhých bude pečovat Bůh a my jim budeme mnohem prospěšnější, když je budeme odporoučet Pánu. Jemu buď vždycky chvála!

(Terezie od Ježíše, Hrad v nitru III. II,13; překlad J. Koláček)

Shledá-li Pán, že se modlíme modlitbu „Otče náš“ dokonale, bez předstírání, a že jsme rozhodnuté uvést ve skutek, co říkáme, obohatí nás svými dary, neboť se Mu velmi líbí, jednáme-li s Ním poctivě, upřímně a bezúhonně. A neříkáme-li něco ústy a nemyslíme si něco jiného, pak nám vždy dá víc, než oč prosíme.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXXVII,4)

Svatému Augustinu jsem velmi nakloněna: především proto, že klášter, kam jsem byla dána na vychování, patřil jeho řádu, a pak proto, že byl hříšníkem. Světci, kteří byli hříšníky, než je Pán navrátil k sobě, byli pro mne velkou útěchou. Zdálo se mi, že bych u nich mohla nalézt pomoc, a že když odpustil Pán jim, mohl to učinit i mně… Jak mě leká síla k odporu, kterou měla má duše, ač měla tolik pomoci od Boha!

(Terezie od Ježíše, Kniha života IX,7; překlad J. Koláčka s přihlédnutím k pracovnímu překladu V. Kohuta)

Snad mi namítnete, že nemůžete získávat duše pro Boha, protože nemáte dostatečné prostředky, že byste to s velkou chutí dělaly, ale že nevíte jak, když nemáte ani učit ani kázat, jak to dělali apoštolové. Jak jsem vám řekla na jiných místech, ďábel nám někdy vnuká velké touhy, abychom se ukolébali tím, že toužíme po neuskutečnitelných věcech a zanedbávali ve službě Bohu to, co uskutečnit můžeme. I když vaše modlitba prospívá celému světu, přesto se spokojte s tím, aby prospívala těm, jež žijí s vámi. Vždyť to není málo, dosáhnete-li svou pokorou a umrtvováním, svou službou sestrám a láskou k nim a svou láskou k Bohu, že se stanete ohněm, který je všechny zanítí. Zkrátka sestry – a tím končím – nestavme věže bez základů. Pán totiž více hledí na lásku, s jakou díla konáme, než na jejich velkolepost. Z toho, co skutečně uvedete ve skutek, Pán vyrozumí, že jste ochotny vykonat mnohem víc, a dá vám takovou odměnu, jako byste mu získaly mnoho duší.

(Terezie od Ježíše, Hrad v nitru VII.IV,14; překlad J. Koláček s přihlédnutím k pracovnímu překladu V. Kohuta)